Dubaj
Lehce se zpožděním dodávám pár postřehů z Dubaje - tohle město by si zasloužilo mnohem větší prostor pro popis zážitků, ale jak člověk nesepíše vše hned, tak se mu polovina vykouří z hlavy. Přiletěli jsme do Dubaje po noci strávené v letadle v pět ráno (dubajských pět ráno, v našich hlavách byl ještě čínský čas o čtyři hodiny déle - tedy devět ráno), ale málokdo se pořádně v letadle vyspal. Obsluha od Emirátů byla samozřejmě vzorná jako vždy, ale spaní v sedě jde dobře málokomu.
Původní plán byl jet přímo z letiště na hotel, tam si pár hodin odpočinout a pak se vydat na Burj Khalifu a další pamětihodnosti Dubaje, ale nakonec bylo vše jinak, dalo by se říci že k lepšímu. Věci jsme nastěhovali do autobusů a tradá na pláž poblíž hotelu Burj al Arab. Tento sedmihvězdičkový hotel je nejen z nejluxusnějších na světě (má dokonce zápis v Guinnesově knize rekordů), ale především se jedná o proslulý symbol Dubaje, protože stojí na umělém výběžku do oceánu, díky čemuž je ze všech stran nepřehlédnutélný jeho jedinečný tvar plachty. Pokud si zaplatíte pobyt v Královském apartmá, zaplatíte sice přes 350 tisíc Kč, nicméně se dočkáte nejvyššího luxusu - například si zahrát na tenisovém hříšti na střeše hotelu nebo vás z letiště do hotelu odveze helikoptéra a celní povinnosti s vámi vyřídí až přímo v pohodlí vašeho pokoje. Brko se nakonec rozhodl nás tam neubytovat, tak jsme si alespoň šli zaplavat na pláž poblíž, ze které byl na hotel krásný výhled (dovnitř se dostanou jen a pouze platící hosté).
Moře v Perském zálivu je i v říjnu v sedm ráno neuvěřitelně teplé, přímo hedvábné, pod nohama máte měkounký písek, nad hlavou azurovou oblohu a teplotu vzduchu přes třicet stupňů. Kromě toho moře vyplavuje krásné šklebličky, které se dají nacházet bez většího úsilí, prostě pohodička. Čas jako by plynul odlišným tempem. No nechtělo se nám od tamtud, co budu povídat. Ale program byl neúprosný, takže jsme ze sebe spláchli sůl a vydali se dále. Souk Madinat Jumeirah byla naše další zastávka - jedná se o nákupní středisko, které je nicméně postavené ve stylu starých arabských tržišť, takže luxusní obchůdky jsou schované v tradičním hávu. K mamčině radosti hned v prvních suvenýrech měli náprstky, takže se její celkem ubohoučký zisk z Číny prakticky hned zdvojnásobil.
Další zastávkou byla jedna z nejmodernějších čtvrtí Dubaje - tzv Marina, čtvrť vystavená kolem umělého přístavu, která je tvořená samými obřími výškovými budovami. Celá Dubaj je vlastně postavená teprve během posledních 20-30 let, předtím se jednalo o nedůležitý přístav, na kterém nebylo pranic zajímavého, skutečně člověk by o něj okem nezavadil. Jenže ke je ropa, tam je i bohatství a kde je bohatství, tam se chce ukazovat - Marina a Burj al Arab jsou jen některé příklady.
Další ukázkou luxusu a nadvlády nad přírodou je Palm Jumeirah neboli umělý ostrov vybíhající hluboko do oceánu, který z výšky připomíná palmu. Na jednotlivých ramenech jsou soukromé rezidence světových boháčů - většina domů ani není zabydlená, ale prostě kdo má dům zde, ten přeci něco znamená. Na samém konci ostrova je další z mnoha luxusních dubajských hotelů - Atlantis, chlouba celého projektu. Kromě toho, že sám hotel je luxusní, tak obsahuje také řadu drahých obchodů, aqualand, soukromou pláž a spoustu dalších skvělých věcí, které si může dovolit jen málokdo. Tvar ostrova vynikne samozřejmě nejlépe ze vzduchu - my jsme ho mohli vidět nejlépe při odletu, kdy jsem měla to štěstí a seděla jsem na správné straně letadla. Jinak průvodce se chlubil, že se jedná o druhý objekt, hned za velkou čínskou zdí, co je vidět z vesmíru - my už ale víme, že to první je pouze propagandistická pomluva, takže nám je jasné, co je i tohle - jen a pouze marketing.
Proslulý marketingový tah udělalo také Mall of the Emirates - obří nákupní středisko, které kromě neskutečného množství obchodů a nesmírně obrovského Carrefouru má také umělou lyžařskou sjezdovku. Kde jinde než v Dubaji se můžete ve stejný den koupat u moře a lyžovat! Nakonec jsme se na sjezdovku dívali jen skrze sklo - přeci jen byla zbytečně drahá, byla tam doopravdy zima a my měli letní oblečení. Velikou neřestí všech hotelů, nákupních středisek a vůbec honosných budov v Dubaji je, že čím luxusnější jsou, tím mají "lepší" klimatizaci, tedy je tam větší zima. My měli venku přes den kolem 40 stupňů Celsia a přísahala bych, že v obchodních centrech bylo tak kolem 18. Takže nám byla zima i bez sjezdovky.
Cestou městem jsme se bavili pozorováním luxusních aut, která jezdila kolem našeho autobusu - a když nám průvodce řekl ještě navíc zajímavost kolem SPZtek, dívali jsme se ještě pozorněji. V Dubaji totiž platí, že většina aut má písmeno a šesti nebo pěti místné číslo, to je tedy zcela běžné. Na druhou stranu, kdo na to má, kupuje si čísla SPZ s nižším počtem číslic - a jelikož čtyřmístných existuje pouze devět tisíc, třímístných devět set, dvoumístných devadesát a jednomístných devět... Tak člověk může mít docela jasnou představu, jak důležitý člověk jede kolem. K naší radosti přímo v garážích u našeho hotelu parkoval mercedes s třímístným číslem!
Pokud by turista hledat nějaké historické centrum, musí se vydat směrem ke čtvrti zvané Creek, která se rozpíná kolem ústí místní řeky do moře. I my se tam vydali a podařilo se nám nalézt několik expozic Dubajského muzea (konkrétně mince a známky, každé v jiné budově) a podél řeky jsme došli i k "tradičnímu" trhu se zaručeně pravými hedvábnými šátky a dalšími cingrlaty. Kromě toho jsme cestou potkali pár turistů a jedna paní nás poprosila, zda by se s námi nemohla vyfotit - že je zde se synem u známých, kteří jim připravili hru o poklad právě po historickém centru - a jako bonusové body že si potřebují vyfotit člověka v černém, bílém, zeleném a červeném tričku. První tři podmínky jsme splňovali - a poslední barva šla zrovna náhodou kolem (také turista), a tak jsme společně vytvořili vlajku Spojených arabských emirátů. Pak se nám podařilo najít i znovu obnovenou místní pevnost, ale dovnitř jsme nakonec nešli - stejně bylo poznat, že je celá nově postavená.
Poslední "památka", kterou byla prakticky povinnost v Dubaji navštívit, byla proslavená Burj Khalifa - nejvyšší budova světa a k ní navázané nákupní středisko Dubai Mall. Obchodní centrum má sice jen čtyři patra, nicméně i tak je největší na světě a velmi snadno se v něm dá zabloudit (na délku má přes půl kilometru a mapky se rozdávají pouze v arabštině). Našli jsme v něm velký umělý vodopád i obří akvárium s rejnoky a žraloky, stejně tak jako nesmírnou spoustu obchodů s neuvěřitelným (a neuvěřitelně drahým) zbožím. A samozřejmě byla všude strašlivá zima. Naštěstí jsme měli důvod co půl hodiny vyjít ven - v "parku" vedle Dubai Mallu je jezírko s nainstalovanou sérií fontán, která co půl hodinu celé tři minuty tančí do zvuku hudby (od arabské, přes klasickou až po moderní pop). Podívaná to byla skutečně krásná, i když vždy se člověk složitě musel probojovávat k zábradlí skrze davy lidí.
Perličkou našeho programu v Dubaji byla právě návštěva Burj Khalify, respektive jejího 124. patra v rekordní výšce 452 metrů. Musím se přiznat, že na otevřené terase mi úplně nejlépe při pohledu dolů nebylo, ještě navíc jak člověku cuchá vítr vlasy. Na druhou stranu do okolí byl skutečně mimořádný pohled - také díky tomu, že jsme byli nahoře už za tmy, protože přes den je vidět akorát písečný opar, kdežto v noci vše krásně svítí. I fontánová show pod námi nabrala úplně jiný rozměr. Za pár dní jsme tedy byli jak u 2. nejvyšší budovy Shanghai Tower (ještě neotevřená), tak na nejvyšší budově světa Burj Khalifa. Poslední společnou večeří jsme v Dubaji zakončili celý náš zájezd a pak už jen zbýval pohled z letadla na malé mrakodrapy pod námi. Doletěli jsme v pořádku, jen nás trochu překvapilo, jaká je v Čechách zima a jak se za tu dobu krásně zbarvily stromy do podzimního hávu. Tak nás máte zpátky doma. ;)