Kamenný les Shilin a Kunming
Dnes nás čekal půldenní výlet do necelých 100km vzdáleného Shilinu, což je místo součástí Jihočínského krasu, které je zapsané do světového dědictví UNESCO (všímáte si, že se jedná už o několikátou památku tohoto významu, kterou jsme navštívili?). Díky snadné dostupnosti a své proslulosti se sem každý den sjíždějí davy především čínských turistů - my jsme tam byli v pátek dopoledne a lidí bylo mraky, nedovedu si představit jak to musí vypadat o víkendu.
Celá lokalita byla před miliony let mořským dnem, které po ustoupení vody bylo přírodními vlivy vytvarováno do současného tvaru. Celková rozloha kamenného lesa je přes 300 hektarů, nicméně i v širším okolí se nachází několik podobných úkazů malého rozsahu. Návštěvnická část Shilinu je pečlivě udržovaná a v bludišti mezi kamennými věžemi vedou spořádané chodníčky a turisté jsou donekonečna upozorňováni, že mají dbát své osobní bezpečnosti, nechodit mimo upravené trasy a rozhodně nelézt po skalách.
I tak nabízí Shilin kouzelný zážitek, jen co překonáte čínskou vyčůranost a dostanete se vůbec do areálu. Číňané totiž vymysleli geniální systím, kdy autobusy turisty vyhodí u informačního centra, kde se také prodávají vstupenky, ale které se nachází celé tři kilometry od skutečného vstupu do parku. Tuhle vzdálenost buď musíte ujít tam i zpět pěšky, nebo si připlatit v přepočtu stovku (samotné vstupné stojí kolem 700 Kč) a svézt se elektrobusem.
Pak už zbývá jen vyhnout se v areálu nejoblíbenějším místům, která jsou ucpaná řvoucími Číňany v organizovaných skupinách, ke kterým průvodkyně promlouvají skrze reproduktory, aby byly vůbec slyšet. Naštěstí tato místa se dají poznat na značnou dálku a člověk raději zabočí do uzounké polozapomenuté pěšinky (ale samozřejmě dlážděné, protože i tady jsou všude kamery, které uvidí když děláte nějakou nepravost) a ztratit se v kamenném labyrintu. Pověst praví, že toto bludiště vytvořili bohové pro zamilované dvojice, které hledaly soukromí. My jsme na vzdálených opuštěných místech labyrintu potkávali spíše další Čechy z naší grupy, kteří se také snažili vyhnout davům Číňanů. Nakonec se nám podařilo dobloudit i na osamělou vyhlídku, ze které byl krásný pohled na všechny strany zvlněného kamenného terénu, a přesto na ní čínští turisté nebyli, přímo zázrak!
Po tříhodinovém rozchodu (včetně cesty mikrobusy z parkoviště a zpět) nás naše autobusy odvezly zpět do hotelu na hromadný oběd - v Shilinu by nicméně člověk mohl strávit celé hodiny objevováním vzdálených koutů kamenného lesa. My jsme takhle potkali jen Lví skálu, Lotosový květ, Fénixe česajícího si křídla (mamka tvrdila, že je to netopýr), Slůně a Dva krmící se ptáky. Moc krásný výlet to byl, podívejte se na fotky! Také jsme se pokoušeli najít jednu kešku, co tu měl být, ale ač jse přesně našli místo (měli jsme spoilerovu fotku úkrytu keše), nic v dané díře nebylo.
Po vydatném čínském obědě jsme prakticky hned opět nasedli do autobusů a téměř hodinu jeli do centra Kunmingu. Těšili jsme se na místa popsaná v průvodci - ptačí trh, velký park s jezírky u Yunnnanské univerzity, taoistický areál chrámů nebo dvě osamocené pagody v centru. Ale všechno bylo jinak. Brko tvrdil, že mu náš čínský průvodce řekl, že centrum už je dávno rozkopané a předělané a že nás zavezou do "nového" centra. Stejně tak návštěva areálu Zlatého chrámu, který je cca 10 km od města, prý nepřicházela v úvahu, protože tam turistické autobusy údajně nesmějí jezdit.
Někdy v půl páté jsme se tedy ocitli v jakési části Kunmingu, od které jsme ani neměli mapu, netušili jsme kde jsme a co tam dělat a bylo nám řečeno, že autobusy zpět pojedou v osm. No to jsme měli radost. Nakonec se mi v recepci nejbližšího velkého hotelu podařilo vydyndat mapu Kunmingu a dokonce mi i ukázali, kde se nacházíme. Vzdušnou čarou cca 5 km od skutečného centra. Opravdu nechápu, proč nás nemohli vyhodit tam a místo toho nás odvezli do jakési nákupní zóny.
My se ale nedali a rozhodli se dojít cca 2 km do parku (podle mapy to tedy park měl být) u severního konce místního 50 km dlouhém (a v nejširším místě širokém téměř 15 km) jezera Dianchi. Když jsme došli na inkriminované místo, zjistili jsme, že ani parky nejsou v moderním Kunmingu stálou záležitostí. Místo zeleně jsme procházeli jakýmsi staveništěm, nicméně kupodivu se o nás místní dělníci nijak nezajímali, snad jako bychom byli všední jev. Pak jsme se rozhodli se ještě nevzdat a obejít severní část zálivu, za kterou byl kreslený další park i s pagodou a dokonce anglickým názvem Grand View Tower Park.
Po další půlhodině se nám tam podařilo domapovat a k našemu příjemnému překvapení se o park skutečně jednalo, nicméně o zábavní! Když už jsme došli tak daleko, neodolali jsme a zakoupili si vstupenku, přestože jsme neměli ambice lézt na některou z aktrakcí, které byly o dost větší než u nás na Matějské. Alespoň jsme se dostali k celkem hezkému výhledu na severní záliv jezera Dianchi. Zrovna slunce zapadalo za nedaleké kopečky, takže zážitek skutečně pěkný.
Také jsme tam narazili na několik profi fotografů, kteří se motali kolem krásné čínské slečny v dlouhých šatech, se šátkem vlajícím ve větru. Jak jsme procházeli kolem nich, jeden na mě tak koukl a povídá (domluvili jsme se rukama nohama), jestli by si mě nemohl vyfotit. Tohle se nám už občas stalo - asi tady moc často evropanky nepotkávají (ale normálně s tímto přáním chodí spíše za našimi blondýnkami, ale tentokrát žádná poblíže nebyla). Nechtěla jsem ho hned odbýt, tak jsem kývla a tím si podepsala ortel - během chvíle se jich na mě sesypalo asi šest a už si mě polohovali, abych se postavila tady, natočila támhle, dívala se semhle... No docela sranda. :D Asi po 5 minutách jsem se jim konečně vymanila a mohli jsme pomalu nabrat návratový kurz.
Cestou k autobusu jsme se stavili v jedné malé místní pekárně pro něco k snědku a v osm už jsme frčeli zpátky. Proč cesta tam trvala skoro hodinu a cesta zpět jen 20 minut, to fakt nechápu - podotýkám, že zácpy byly v obou směrech minimální. Jen tedy jednou jsme objížděli naše malé jezero absolutně zbytečně. A to místní údajně Brkovi tvrdili, že ta cesta zabere dokonce hodinu a půl... Přitom z nádraží v centru jsme na hotel skrze zácpu jeli něco přes půl hodiny. Fakt mi to hlava nebrala, ale proč to řešit, když to nemůžeme změnit. Na hotelu jsme si udělali ještě malý meeting ohledně zítřejších závodů na místní univerzitě, dostali jsme čísla a místní obdobu čipů a už jsme si šli lehnout, abychom byli zítra čerství.