Lhasa a pár postřehů o místním světě
Hlavním cílem dnešního dne byla návštěva fantastického paláce Potala, od roku 1994 zapsaného v UNESCO. Jedná se o hlavní sídlo dalajlámů (nebo spíš se jednávalo), které je vybudované na krátkém prudkém hřebenu, kolem kterého se rozkládá Lhasa. První část paláce byla vybudována již v 7. století a postupně během staletí se Potala rozrostla do aktuální podoby. Největší zásluhu na tom má pátý dalajlama v 17. století, který je také z celé řady dalajlamů nejvíce zmiňován a veleben.
Do Potaly se obyčejný turista nemá šanci dostat - lístky se dají získat pouze přes čínskou cestovní kancelář a ještě ideálně několik týdnů před samotnou návštěvou. Kromě toho je zapotřebí sken pasu a vstupenka je přímo vázaná na pas - cestou skrze dolní zahrady a budovy služebnictva je několik checkpointů, kde si vás vždycky hezky zkontrolují, i batoh musí projet rentgenem (jednomu chlapíkovi od nás zabavili švýcarák, ještě že moje swiss-card ležela u telefonu).
Palác je skutečně monumentální, je vidět prakticky ze všech koutů Lhasy - koneckonců tyčí se nějakých 200 metrů nad ní. Kromě toho působí opticky ještě vyšší než doopravdy, díky zešikmeným oknům a čistě bílému soklu, na kterém je vybudován. Než jsme vylezli až nahoru, docela jsme měli co dělat - přeci jen člověk se neaklimatizuje za jeden den. Další zvláštností je, že na prohlídku interiérů je limit jedné hodiny, který musejí čínští průvodci dodržet (mají na to dokonce píchačky). A samozřejmě aby nás turisty naštvali, tak se nikde vevnitř ani na střeše (mimochodem s krásným výhledem do okolí) nesmí fotit. Jo a také se nesmí nosit sluneční brýle, aby člověk náhodou nezakopl na tmavých schodech.
Schodů je v Potale nepočítaně. Ani jsme se o to nepokoušeli, fakt je jich moc a moc. Dokonce i uvnitř samotného paláce jsou samé schody, ještě prudší než zvenčí. Vevnitř je veliké množství větších či menšíc sálů, spíše kaplí - v každé alespoň několik soch buddhy (ať už jeho minulé, současné či budoucí podoby či několik jeho převtělení). Největší atrakví uvnitř paláce je několik zlatých mandal a především sarkofágy dalajlamů - největší z nich (nepřekvapivě patří pátému dalajlamovi) je široký 7,5 metru, sahá až po strop (téměř 13 metrů) a především je na něm 3,7 tuny zlata - a i další vzácné kovy jako stříbro, bronz nebo kupa drahých kamenů. Je opravdu monumentální a zvlášť hlídaná, takže fotku opravdu neuděláte.
Věcí, co našince po chvíli zaujala (hlavně ty ze starší generace) byla neustálá přítomnost jakéhosi čínského tajného, který nás provázel celou prohlídku. Nejprve jsme ho považovali za turistu z jiné skupiny, kterých tam bylo požehnaně, ale pak jsme si uvědomili, že se 1) nedívá na krásy interiéru (například opravdu nádherně vyřezávané stropy) a věčně si ťuká na mobilu, 2) když už se nedívá na mobil, dívá se na nás a 3) doprovází nás celou dobu a krom toho si průvodkyně s ním chvílemi i povídala. Ještě že ani jeden z nich nemluvil česky, to by se dozvěděli věcí.
Po Potale jsme hromadně (už bez dozorce) navštívili místní restauraci - ačkoli byla jiná než včera, jídlo bylo prakticky identické. Pak už jsme opět nasedli na bus, který nás zavezl do historické čtvrti Barkhor, uprostřed které se nachází nejposvátnější místo Tibetu - chrám Jorkhang (česky asi Džórkang). Ten byl vybudován před 1300 lety z důvodu nutnosti vybudování důstojného svatostánku pro věno mongolské princezny - jak jinak než další zlatou sochu Budhy. Astrologové dlouho hledali ideální polohu, kde chrám postavit - a i poté byly při jeho stavbě nesmírné potíže. Teprve po mnohých meditacích zjistili, že pod Tibetem leží saň, která má srdce přímo na místě, kde chtěli postavit chrám. A tak král rozhodl, že je třeba vystavit dalších 12 chrámů, které by bestii přikovaly paže a nohy - a teprve po jejich dobudování mohla plně započít stavba Jorkhangu.
Chrám má mnoho malých kapliček (opravdu miniaturních), nacpaných dalšími a dalšími sochami převtělení toho či onoho budhy. Popravdě po půl hodině poslouchání obdobných historek nás to přestávalo bavit, až to Brko nevydržel a zeptal se jí, že když je dalajlama tolik uctívaný lidmi, proč tedy není v Potale? No to jste měli vidět její obličej! Nakonec nám řekla, že bychom se měli zeptat někoho jiného, protože je to komplikovaná politická otázka. Nicméně Brko do ní tak dlouho ryl, že tomu prostě nerozumí, až z ní vydoloval evidentně "oficiální" odpověď: Že dalajlama tibetský lid utiskoval, vlastnil všechnu zem a lidé byli jeho nevolníci a o všem rozhodoval despoticky bez radění se s kýmkoli. To se Čínské lidové straně samozřejmě nelíbilo, a tak se rozhodla tibetský lid osvobodit, což dalajláma neschvaloval, ale proti čínské síle nic nezmohl, a tak utekl do Indie. Pěkná pohádka, což?
Po tomto vyprávění a pořád stejnými litaniemi u každé sochy část z nás průvodkyni nenápadně pustila a zbytek chrámu jsme si prošli v klidu bez neustálé lámané čínské angličtiny. I na střechu Jorkhangu jsme vylezli (tam už se fotit smělo). Průvodkyně nás následně chtěla nacpat zpět do autobusů a odvézt na hotel, ale jelikož jsme ho měli v dochozí vzdálenosti a chtěli si v klidu projít uličky staré Lhasy, tak jsme se vzbouřili a rozutekli se. No, byla z toho chudinka dost nešťastná.
Barkhor je původní centrum Lhasy - stará čtvrť s křivolakými uličkami, ve které jsou některé domy dokonce až z 8. století. Našli jsme i ženský klášter a islámskou mešitu, ale především byly uličky plné malých krámků se zbožím jako přes kopírák - zlato, růžence různých materiálů, tradiční či moderní oblečení a koberce. Snaha najít nějaký "normální" krámek se suvenýry vyšla úplně naprázdno. I tak byla procházka touto historickou a přesto živoucí čtvrtí krásným zakončením našeho pobytu v Tibetu. Večer jsme opět jeli na společnou večeři (tentokráte výborná, navíc u každého stolu zbylo víc jídla, protože někteří lidé raději zvolili večerní procázku městem) a teď nás čeká balení a zítra ráno odjezd na letiště a odlet do Li Jangu.
Největším zážitkem ze Lhasy (mimo památek) je jednoznačně místní doprava - přecházení ulice se v mžiku mění v boj o holý život, zelená evidentně funguje jen jako jakési doporučení a řidiči (obzvláště motorek, kterých tu jezdí nesmírné množství) jsou absolutně neomalení a ještě horší než v Pekingu. Navíc často jezdí i po chodníku a jelikož většina z nich vlastní elektromotorky, ani je neslyšíte se blížit ze zadu. Jízda v protisměru pro ně také není sváteční záležitostí - přeci jsou malí, tak se vlezou všude. No opravdová hrůza hrůzoucí.
Prazvláštní je také zdejší chování teploty počasí - ráno je při slunečné obloze maximálně 5 stupňů, ale když vylezete ze stínu, pocitově se prudce oteplí a po poledni by se dalo dokonce hovořit o vedru. Jenže jakmile zalezete opět do stínu, dá se do vás nesmírná zima, prakticky se jedná o skoky o nějakých 10 stupňů. Takže člověk chodí a pořád se obléká nebo vysvléká... místním to evidentně nevadí, ti chodí neustále ve svetrech či bundách. Tibeťana poznáte snadno - vypadá trochu jako peruánský indián, i nosí podobné korálkové ozdoby a klobouky. Smutné je, že během pár generací pravděpodobně tibetské etnikum definitivně zmizí pod neustálým přívalem Číňanů a vládou jedné Strany. Už nyní ten "skutečný" Tibet ve Lhase najdete jen těžko.