Přejezd do Kunmingu
Dnešek byl dalším z dní, kdy nás čekalo velmi brzké vstávání a celý den cestování. Hned po snídani jsme se napakovali se všemi věcmi do autobusů a vyrazili jsme na okraj Li Jangu. Místní nádraží je sice dosti naddimenzované, nicméně kontroly příchozích probíhají stejně jako v Pekingu - celkem třikrát vám zkontrolují jízdenku a pas, než se dostanete do vlaku. K našemu překvapení jsme zjistili, že i tento vlak je lůžkový. Hold asi Číňané když cestují, tak spí - tato kupéčka byla jen čtyřlůžková, ale za to ještě stísněnější než v rychlovlaku do Tibetu.
Cestou jsme projížděli zdejší zelenou a hezky zvlněnou krajinou a po chvíli jsme se dostali k jezeru Er Hai, podél kterého jsme jeli celých 40 km až do Dali - kam jsme původně měli jet na mezinárodní závody, které byly kvůli nedostatku financí zrušené. Z proslulých místních pagod jsme z vlaku neviděli pranic, ale aspoň jsme si mohli ze tří stran prohlédnout místní dominantu města - moderní věž, asi rozhlednu.
Ve vlaku tentokrát žádná obsluha s vozíčkem jídlo nerozvážela - možná protože byl dvoupatrový a aby člověk prošel skrze jeden vagon musel dvakrát projít skrze schody. Naštěstí jsme si od snídaně udělali něco jako obložené chleby a na nádraží jsme si ještě koupili jednu z místních čínských polévek, co se rovnou zalévají do kyblíčku, ve kterém jsou. Sice jsme s sebou měly i naší českou varnou konvici, ale místní mají jeden dobrý zvyk - v každém vagónu je boiler s horkou vodou. Sice nevíme jestli je skutečně převařená, ale už do Tibetu spousta lidí takhle jedla a navíc poctivě každý den vnitřně dezinfikujeme. A třeba jsme se také už trochu aklimatizovali.
Většina lidí využila těch šest hodin ve vlaku k nastudvání podrobností o Kunmingu, do kterého směřujeme, a odpočinku - přeci jen po včerejším závodě a především mnohahodinovém bloudění skrze uličky starého Li Jangu. Okolní krajina měla více méně celou dobu stejný ráz - zalesněné zelené kopce, koneckonců jsme se akorát přemisťovali v rámci náhorní plošiny provincie Yunnan, proslulé svých charakteristickým čajem Phu-er. Celou cestu jsme se drželi oklo nadmořské výšky 2000 m.
Pokud jsem to ještě nezmínila, tak Kunming je hlavním městem této provincie a průvoce udává, že má asi 2 miliony obyvatel - ale to bylo před více jak pěti lety, takže se čísla pravděpodobně změnila. Také se mu často přezdívá "město věčného jara", protože jeho strategická poloha umožňuje prakticky celý rok žít ve velmi příjemném klima. Také se jedná o velmi multikulturní město - žije zde mnoho čínských národnostních menšin a krom toho se sem stěhují lidé ze širého okolí, i ze vzdálenějších koutů (je zde obří Yunnanská univerzita, v rámci jejíž závodů pozítří poběžíme).
Z vlakového nádraží jsme jeli objednanými autobusy na hotel, který se nachází asi 10 km od centra. Potkali jsme běžnou kunmingskou zácpu, ale proti Pekingu to byla celkem pohoda. Jeli jsme normálně po pozemních silnicích a proč to zmiňuji - paralelně nad námi na vysokánských sloupech byla vystavěná placená dálnice, kudy jezdí ty bohatší, aby nemuseli čekat. V jednu chvíli jsme podjížděli pod křižovatkou několika takovýchto mostových dálnic a byl to docela zajímavý pohled.
Náš hotel je tentokráte skutečně monumentální záležitostí - sice je takový poloprázdný a ne všude dodělaný, ale přesto působí obludně drahým dojmem. Má asi 12 pater a dvě budovy, no je to docela sranda najít třeba cestu z pokoje na snídani či na recepci. Navíc jsme dostali kartu do "City of flowers". Hned jsme tam byli také hromadně vypakováni čínským recepčním a než jsme se nadáli, už jsme sjeli schody pod kopuli, co leží mezi dvěmi křídly hotelu. Nejprve nás čekal zvláštní zážitek z údajného 4D kina (spíš bych to nazvala 180 stupňové kino), kde jim nicméně část obrazovky nefungovala, a pak nás propustili právě pod kopuli, kde se na květinovém kopci tyčila zlatá socha páva.
Naši milovníci květin okamžitě odhalili, že nejméně polovina záhonů je vlastně umělá, což nám spolu se silným čichovým zážitkem (bylo to cítit jako něco mezi lepidlem a takovým tím umělým sprejem, co jím voní papírové růže na poutích) celkový dojem trochu uzemnilo. Následně jsme procházeli několik různých menších či větších sálů, které simulovaly různá prostředí od rozkvetlé horské louky přes loď vezoucí čaj v 18. století až po uličky romantické Paříže a plakáty minionů z animáku Despicable me. Celá tato exkurze skončila kde jinde než v rozsáhlé prodejně, kde se nám snažili vnutit různé květinové voňavky a zkrášlující prostředky. Celkem statečně jsme se nedali a nakonec se nám podařilo vybloudit ven.
Po příjezdu do hotelu a této exkurzi jsme se všichni těšili na večeři, ale pak jsme zjistili, že náš milý Change Key, který nám pomáhal najít restauraci v Lijangu a nejel s námi vlakem nýbrž svým autem, zůstal zasekaný na dálnici poblíž Dali a vypadá to, že sotva dorazí do zítřka. Naštěstí součástí hotelu je i veliké nákupní centrum, kde je veliká čínská jídelna s mnoha pultíky tradičních jídel a vedle McDonald. No hádejte, kde většina Čechů skončila. Po naplnění prázdných bříšek nám zbývalo jen dobloudit zpět na pokoj a odpočívat před zítřejším autobusovým výletem do Kamenného lesa.