Příjezd do Lhasy
V noci jsme asi na hodinu zastavili v Golmundu, jelikož nám odpojili lokomotivu, aby nám mohli připojit celé tři jiné, lepší, větší a silnější - přeci jen vytáhnout vlak o 12 vagonech plných lidí do výšky 5072 m.n.m. není žádná legrace. Právě tím nejvyšším bodem jsme projížděli v šest ráno, ale protože v celé Číně je jednotný čas, tak byla zatracená tma a neviděli jsme ze zasněžených vrcholků vůůůbec nic - jediným potvrzením, že skutečně jsme tam kde jsme byli, byla čísla na hodinkách s GPS.
Když se konečně rozjasnilo, uviděli jsme, jak velkou změnou okolní krajina prošla. Na obě strany se rozkládala tundra posetá stády chlupaťounkých jaků, sem tam se objeví pár baráčků schoulených k sobě a to celé je lemované kulatými kopci pocukrovanými vrstvou sněhu. Čím více jsme z horského průsmyku klesali, tím více sníh ubýval, až nakonec permafrost zmizel a po dalším půldni se objevila Lhasa.
Na první pohled nic vábného - z dáli je vidět čínská výstavba a vlak projíždí mezi vysokými prázdnými paneláky i chudými čtvrtěmi, kde jsou baráčky postavené z kamení a místo střech mají natahané igelity. Všude na hlavních ulicích jsou vyvěšené čínské vlajky a lampiony na každé lampě a dokonce jsme potkali i ruské kolo - za pár let nezbude ve Lhase prakticky nic tibetského, alespoň že ten Palác Potála zachovali (i když peníze, co na něj Čína dostala od UNESCO, zmizely nenávratně pryč).
Jinak podél celé trati vlaku co pár kilometrů stojí budka a v ní vojáček, který vždy když se blíží vlak vyleze a zasalutuje. I všechny tunely mají vojenskou posádku. Nádraží je samozřejmě také přísně střežené, pokud nemáte lístek na vlak, vůbec se do haly nedostanete. Autobusy nás svezly na hotel a pak jsme měli pár hodin rozchod. Na první pohled přepychové pokoje se ukázaly jako kočičí zlato - zaprášené, někdo měl neumytý záchod a třeba my měli totálně rozpraskané dno vany, což jsme si tedy nenechali líbit a bez větších problémů dostali pokoj jiný.
Jelikož nás zítra čekají skupinově hlavní atrakce Lhasy - palác Potala a chrám Jokhang, rozhodli jsme se dnes vyrazit na další místa, která jsme vyčetli z různých průvodců. Díky turistické mapě jsme se celkem snadno zorientovali a pěšky vyrazili do města. Podařilo se nám najít chrám Ramoche, kterým je druhým nejposvátnějším místem Lhasy, hned po Jokhangu. Atmosféra byla opravdu okouzlující - před chrámem samotným se v obrovských nádobách spalují kousky jakýchsi větviček, které vytvářejí těžké kadidelní aroma. Uvnitř samotného chrámu je neustále slyšet mumlání modliteb věřícími, kteří obcházejí ve směru hodinových ručiček, a také vás doprovází všudypřítomný prazvláštní odér, který vychází ze svíček spalujících jačí máslo. Kromě toho u všech model uvidíte menší či větší bankovk, které zde jako obětinu nechávají věřící.
Hned vedle Ramoche je menší Tsepak Lakhang, neméně atmosferický. Málem bych zapomněla na modlitební mlýnky, ty u žádného chrámu chybět nesmějí. Pak jsme pokračovali skrze centrum města se smělým plánem dobýt kopec Chakpori, který stojí přímo naproti Potale, takže by z něj měl být skvělý výhled na tuto jedinečnou památku, zapsanou v UNESCO. Popravdě jsme si ukousli docela veliké sousto - jednat to nebylo vůbec tak blízko, jak na schematické mapě vypadalo (šli jsme to téměř 50 minut) a především jsme si nějak neuvědomili, že se nacházíme v nadmořské výšce přes 3600 m.n.m. a asi by byla vhodná nějaká klidnější aklimatizace než pochod skrze celé město. Sice jsme nakonec pod kopec došli, ale sílu na jeho vylezení jsme tedy už neměli, naštěstí tam byla jedna nižší vyhlídka s hezkým pohledem na Potalu a ta nám bohatě stačila.
Pak jsme začali uvažovat, jakým způsobem se nejlépe dostat zpátky na hotel, abychom tam byli včas na odjezt autobusů na večeři. Pěšky jsme se obávali, že bychom to asi nezvládli, přecijen jsme na cestě tam strávili přes hodinu a už jsme toho měli plné kecky. Napadla nás varianta najmout si rikšu, ale s těmi jsme se nějak nedokázali dohovořit kam vlastně chceme a kolik by za to chtěli zaplatit. Nakonec se u nás zastavila jedna dobrá duše a poradila nám anglicky, že za rohem jezdí linka autobusu až přímo k nám. Dokonce jsme měli štěstí, že jmenovaná link č. 1 přijela zrovna když jsme došli na zastávku, takže jsme doma byli cobydup. Zajímavé je, že mají zastávky rozmístěné oproti našim v asi trojnásobných vzdálenostech, takže jsme přes celé město jeli jen dvě zastávky.
Na pokojích jsme se stavili jen krátce a už jsme objednaným autobusem jeli na večeři. Byla v podobném stylu jako hromadný oběd v Pekingu, jen tedy v restauraci byla neskutečná zima a krom toho protahoval průvan. Ani jídlo nebylo tak dobré nebo různorodé jako při našem prvním zážitku, takže jsme byli všichni rádi, když už se jelo domů. Na závěr večeře jsme ještě od našich tibetských průvodců dostali každý bílou modlitební šálu jako výraz přivítání zde v Tibetu.
PS: ve fotogalerii přibyly fotky z posledních pár dnů ;)