Přílet do Pekingu
Ni hao!
Z Dubaje nás čekala ještě pěkná štreka, navíc nám nepěkně zamíchali s časem, takže jsme se s tím museli obtížně vyrovnávat. Když nasedáte do letadla a v duchu máte dvě ráno, v Dubaji jsou přitom čtyři a do toho si uvědomíte, že v Pekingu už je skro čas vstávat, docela to jednomu pomotá hlavu. Prakticky celý sedmihodinový let jsem prospala, až na vzlet, přistání a podávání "snídaně" (podle vnitřních českých hodin v půl čtvrté ráno) a "oběda" (ten byl pro mě prakticky nestravitelný, protože kuřecí steak s rýží si v sedm ráno doma opravdu nedávám). Jídlo bylo opět vynikající, jak vždy u Emirátů.
Když se to tak vezme, tak jsme celou cestu do Číny strávili nějakým přežvykováním - nejprve si dal člověk něco malého v Praze na letišti, pak v letadle dostal večeři, v Dubaji noční svačinu, v dalším letadle rovnou dvě jídla (mmch byla to ona proslulá obří dvoupatrová kráva, úplně nechápu, jak takhle velký stroj vůbec dokáže vzlétnout... ale u čmeláků to také vypadá nepravděpodobně a přitom vesele poletují) no a po přistání v Pekingu člověk opět myslel na co asi... na večeři.
Přivítala nás trocha čínské byrokracie (zvládnutelná - vlastně jen rutinní prohlídka a jeden formulář k tomu, naštěstí v angličtině), postavičky Krtečka a Pandy (to nás překvapilo hodně, ale Krteček hold asi po vzoru pana prezidenta utužuje mezinárodní družbu) a přívětivý pekingský smog (takový že za něj slunce zapadlo už v půl šesté a nastalo protivné pološero).
Párkilometrový přesun na hotel nám díky obvyklému pekingskému jevu zvanému zácpa zabral přes dvě hodiny (metrem by to trvalo max 30 minut, ale když je nás s Brkem takové kvantum, tak se pro pohodlí objednaly autobusy). Většina lidí si povídala, pročítala materiály k památkám nebo bezcílně čučela na stojící auta kolem. Já jsem si s naší průvodkyní (užívající pro cizince jméno Gris) popovídala o čínštině a jen se utvrdila, že znát základy je fajn, ale plynně mluvit asi nikdy nebudu.
Na hotelu jsme se sotva otočili a už jsme vyráželi (cca v devět večer) do nočních ulic. Nemáme to do centra úplně daleko, ale také ne úplně blízko, minimálně pěšky ne a metro zde končí průměrně v jedenáct (každá ze 17 linek to má trochu jinak, tak spoléhej na to). Pouliční krámky s mořskými plody či tradičním jídlem nás úplně nenalákaly (hygienikům by z toho asi šlehlo), obecně pekingské ulice jsou dosti plné odpadků, zapáchajících míst a tak. Nakonec jsme s Marcelou zamířily jen ve dvou do BBQ baru a daly si (decentní) ochutnávku různých věcí na špejli (od vepřového, přes slaninu s houbami až po vejce).
Jídlo nám dodalo odhodlání, a tak jsme se následně vypravily hlouběji do města najít nejbližší památku - asi 2km vzdušnou čarou vzdálený konfuciánský a hned vedle lamaistický chrám. I přes ne úplně jasné mapy a špatné značení Pekingu, včetně neznalosti angličtiny místními, jsme se do vytoužené destinace nakonec dostaly. Co k tomu říci více - nechoďte v Číně na památky v noci, jsou zavřené za vysokými zdmi a vraty. V roztrpčení jsme dokonce zapomněly i na kešku, která tam poblíž měla být. Zpáteční cesta byla celkem dlouhá pro naše unavené nožičky, ale provoz na silnicích menší, takže se nám úspěšně dařilo nenechat se přejet (semafory pro chodce jsou zjevně jen pro smích králíkům a řidiči aut vyznávají přístup "chodec není kámoš ale žrádlo"). Nakonec jsme se úspěšně do hotelu River View vrátily, pomohla nám v tom i obří zelená mochomůrka, a teď jsme unavené v postelích. Jen já mám v hlavě pořád místo půl druhé ráno českých půl osmé večer. No, snad nějak usnu. Zai jian přátelé ;-)
PS: pár fotek k nalezení zde: https://chiisai.rajce.idnes.cz/Cina_2015