Šanghaj den druhý
Včera jsme v Šanghaji oběhali co jsme mohli, a tak jsme věděli, že dnešek si můžeme v klidu užívat. Měli jsme v plánu stihnout ještě dva chrámy dále ve městě, kouknout jak vypadá Francouzská čtvrť a odpoledne utratit zbytek čínských yenů za vzpomínkové předměty nebo drobné dárečky. Ráno jsme si museli vše zbalit a kufry nechat v hotelovém depozitu, abychom je nemuseli tahat celý den s sebou po městě.
Nalehko jsme tedy vyrazili strávit poslední náš čínský den v chladnějším počasí, ale oproti aktuální teplotě v Čechách pořád ještě pohodička - kolem 20 stupňů. Metrem jsme pohodlně jen s jedním přestupem jeli za centrum města, kde hned za zatáčkou se k nebi vypínaly vysoké zdi, za kterými čněly zlaté vrcholky chrámu Jing´ansi. Začal vznikat údajně již dříve, ale jeho současná podoba je ryze z doby betonové a mnoho sálů teprve čeká na dodělání. Kdo by se divil, když opat který nechal chrám postavit žil životním stylem gangstera s konkbínami a ochrankou. Za to je chrám plný modlících se lidí, kteří zapalují mraky vonných tyčinek, uvazují červené stužky nebo hází mince do obří železné karafy uprostřed dvora (tento posledně zmíněný sport jsme si také vyzkoušeli a dá to docela práci se trefit dovnitř - a asi to původně nebylo myšleno jako docela dobrá zábava).
Když nás moderní a zlatí nadživotní budhové a dav lidí unavili, vymotali jsme se ven a jali se hledat cestu směr Yufu Si, tedy chrám nefritového budhy. Protože jsme ho v mapce měli až úplně v rožku mapy, rozhodli jsme se vyzkoušet radu papírového průvodce a najít zastávku autobusu č. 112. Věděli jsme, že by měla být od nás asi půl kilometru po západní části proslulé ulice Nanjing, takže jsme se pohybovali na nejluxusnějších adresách v Šanghaji. Pak jsme v protisměru zahlédli vytouženou linku, ale po najití nejbližší zastávky jsme viděli, že ta není naše a teprve až po dalším půl kilometru jsme našli další, tentokrát tu správnou. Při jízdě autobusem jsme pochopili, že autobusy zjevně zastavují doopravdy ob zastávku - a když jsme se dozvěděli, že nedaleko od chrámu je i metro, na zpáteční cestu jsme už autobusovou dopravu nezvolili.
Jak z názvu celkem logicky vyplývá, chrám byl postaven za účelem uchování dvou soch budhy, obou celých z jednoho kusu nefritu. Menší ze soch znázorňuje sedícího Budhu v nadživotní velikosti a je z obou krásnější a také vzývanější a hlídanější. Věřící kupují lahvičky s olejem, se kterými se pomodlí směrem k soše a pak je předají obsluze, která obsah vylije do lamp rozestavěných před Budhou. Sice se v sále nesmělo fotit, ale jeden slušný obrázek se mi ukořistit podařilo. Druhá ze soch je opravdu mohutný ležící Budha, který je v současné době lehce potupně umístěn v sále s krámky s upomínkovými předměty, nesmyslně přemrštěné ceny. No, alespoň mají mniši (a že jich tam má žít přes padesát) jistotu, že každý návštěvník tamtudy projde.
Po obou chrámech jsme se metrem přemístili do tzv. Francouzské koncese, kde podle průvodce paradoxně nikdy moc Francouzů nežilo, spíše Číňané a Rusové. Čtvrť byla také nechvalně proslulá vysokou kriminalitou a scházeli se zde různé pochybné existence, včetně mladého Maa a jeho příznivců, a tak zde lze nalézt i pečlivě udržovaný dům, ve kterém se odehrál první sjezd Komunistické strany (tehdy ještě nepovolené, takže na ně přišla policie a museli prchat pryč). Tam jsme samozřejmě nešli - ona sama čtvrť je hodně veliká a my prošli jen asi tři bloky.
Ještě jsme se zastavili v parčíku dát si svačinooběd a pak už jen zbývalo přesunout se zpět do centra a prohýřit zbytek čínských bankovek. Prošli jsme si pár oblíbených míst kolem pavilonu s Tea housem a nechali se unášet davy turistů skrze různobarevné krámky plné šátků, hodinek, náramků, náušnic, sladkostí, zlatých koček mávajících pacičkou a miniatur nefritových budhů. Posledních pár yenů jsme si nechali na nějaké jídlo, přeci jen letadlo nám vzlétá až v jedenáct večer.
Pak už jen zbývalo dojet na hotel, zabalit nakoupené dárečky a objednaným autobusem vyrazit skrze město na terminál nejrychlejšího vlaku na světě Maglevu, který nás tmou odfrčel na letiště. Protože jsme jeli už odpoledne, tak jsme kvůli omezení hluku mohli jet maximální rychlostí 300 km, pruda. Na letišti jsme prošli několika tradičními frontami a teď čekáme na nalodění. Noc bychom měli úspěšně zaspat v letadle a ráno nás uvítá už v Dubaji. Netuším jak to tam (ne)bude s internetem, takže se s vámi tímto preventivně loučím a doufám, že vás čtení bavilo nebo dokonce poučilo. Mějte se krásně!