Šanghaj den první
Po včerejším autobusovém přesunu jsme se po menších peripetiích ubytovali v hotelu - na to, jaká je v Pekingu koncentrace výškových budov, je dosti překvapivé, že ten náš má jen dvě podlaží! Bydlíme asi kilometr od metra, takže to docela ujde a ráno jsme vyzbrojeni odhodláním vyrazili do města.
Nejprve jsme popojeli pouhých pár stanic (ale i tak s přestupem) do moderního centra čtvrti Pudong v záhybu řeky Huangpu. Jinak lístky se tu kupují stejně jako v Pekingu - ve stanici metra si na automatu najdete cílovou stanici a podle vzdálenosti zaplatíte za lístek. Pudong je v současné době proslulý jako oblast SEZ (speciální ekonomická zóna), díky čemuž jsou zde veliké zahraniční investice, a tak zde rostou výškové budovy jako houby po dešti. Vytváří tak novou světovou tvář Šanghaje, paradoxně v dříve velmi nechvalné čtvrti levných děvek, krádeží a opiových doupat.
Nejznámější z Pudongu jsou tři budovy - televizní věž Perla orientu, Světové finanční centrum díky svému tvaru přezdívané Otvírák) a ještě nedokončená Shanghai tower. Původně jsme přemýšleli, že náš den začneme právě na prosklené plošině na vrchu otvíráku, ale cena nás značně odradila - dávat přes 600 Kč jen za výhled na město nám prostě přišlo dost, navíc když v Dubaji navštívíme nejvyšší budovu světa. Úplně jsme se o výhled ale nechtěli ošidit, a tak jsme se vetřeli do recepce hotelu Hyatt, která se nachází v 54. poschodí věže Jinmao, hned vedle Finančního centra.
Následně jsme si prošli nábřeží s krásným výhledem na protější břeh a čtvrť Bund - bývalé koloniální banky, celnice a podobné instituce, které působí naproti novým výškovým budovám kouzelně usedlým dojmem a připomínají koloniální období Šanghaje. Na druhou stranu řeky nevede most, a tak jsou pro turisty dvě varianty - jít turistickým podchodem (což vyjde asi na 200 Kč a vozík vás proveze skrze světelnou show, z kanálu nad sebou nic nemáte), nebo si ujít kus bokem a svézt se trajektem za 8 Kč. Zvolili jsme hezčí zážitek a následně se z druhého nábřeží vyfotili pro změnu s panoramatem Pudongu.
Pak jsme se zanořili do ulic, abychom našli zbytky starého Čínského města, dnes přeměněného v centrum předražených suvenýrů. Tam jsme probloudili skutečně nepřehlednými uličkami a davy turistů až ke vstupu do Yu Yuan zahrad, kde jsme si v klidu dali koupený oběd a pokochali se pohledy na vyřezávané pavilony a jezírka s okrasnými skalkami (do placených částí turisté tolik nelezou). Následně jsme opět bloudili starým městěm ve snaze najít chrám Městského boha - tentokrát nám to dalo opravdu zabrat, vchod byl docela schovaný. Cestou jsme ještě narazili na čajový pavilon umístěný uprostřed jezírka.
Po chrámu se nám podařilo vybloudit směr metro a popovezli jsme se k Lidovému náměstí, na jehož jižním konci stojí Šanghajské muzeum, proslulé svými sbírkami čínského porcelánu, nefritu, keramiky a podobně. Tady jsme si způsobili menší dobrodružství, protože jsme neměli úplně přesnou mapu, a tak jsme si neuvědomili, že okrouhlý tvar v mapě není jednotné náměstí, jako spíš ulice vedoucí kolem náměstí, parku, administrativních budov, divadla a tak dále a tak dále... Sice jsme věděli, že máme jít na jih, nicméně celá jižní část parku byla tvořena jednolitou zdí bez jakéhokoli východu - nakonec jsme se museli téměř vrátit až na sever a většinu parku obejít, následně obejít i budovu divadla, přejít samotné náměstí a teprve pak jsme se dostali k muzeu. Dobrodružnější to bylo o to, že jsme věděli, že poslední vstup do muzea je ve čtyři hodiny. Když jsme vystupovali z metra bylo už půl čtvrté, a tak nás naše menší kufrování do tvaru smyčky moc nepotěšilo.
Nakonec vše dobře dopadlo - muzeum jsme našli (mělo moc krátké nožičky, aby nám uteklo), dostali se do něj a dokonce jsme zvládli si prohlédnout všechny haly s exponáty. Asi nejhezčí byla výstava tradičních oděvů různých čínských minorit, nicméně jsme delší dobu strávili i u kaligrafie, porcelánu, nefritu nebo bronzu. U nefritu jsme měli menší vtipnou příhodu, protože u vchodu se psalo "Jade hall" - a tak jsme ve slovníku hledali překlad, z čehož nám vyšla odpověď "kůň, zlá žena, ... pár dalších nesmyslů ... , nefrit". No pochopili jsme, že výstava koní to nebyla.
Po muzeu jsme doobešli Lidové náměstí i Lidový park zpět na sever, kde nás neodolatelně přitahoval ufonský talíř na vrchu budovy hotelu Radisson. Ukázalo se, že se jedná o hotelovou restauraci, jejíž vnitřek se pomalu panoramaticky otáčel - i tady nás pustili bez placení, ale jen na krátkou dobu. Měli jsme hezký výhled na ulici Nanjing, kam jsme se chystali jít, i Pudong za řekou. V šest hodin byla sice už tma jak v pytli, ale budvy v Pudongu zapínají osvětlení až kolem sedmé, takže jsme je spíše tušili než viděli.
Následně jsme sjeli oněch 45 patek opět dolů a vydali se na pěší zónu na Nanjin Dong Lu směrem k řece (myslíme si, že to dong lu znamená velká ulice). Více méně se jedná o takový šanghajský Václav, kde je to krám na krámu a hlava na hlavě. Nejlepší nákupní zážitek jsme asi měli s jednou pouliční prodavačkou, conám vnucovala nazouvací svítící kolečka na boty. Davidovi se moc líbily a asi to na něm bylo vidět, protože za námi paní popojížděla na svých kolečkách nejméně půl kilometru a postupně vykřikovala nižší a nižší částky. Nakonec tedy David neodolal a koupil si pár za pětinovou cenu, kdrž už to vypadalo, že paní opravdu nepůjde níže. Nicméně stva se do nich nazul, zjistil, že to jednak není taková sranda jak to vypadá a druhak že je asi příliš těžký a kolečka se mu vosují dovnitř. Prodavačka už byla samozřejmě fuč. I já jsem se trochu povozila a pak jsme narazili na kolegyně Ukrajinky z našeho zájezdu a ty se okamžitě ptaly, kde se to dá koupit - nakonec to skončilo tak, že jim David svůj pár koleček přeprodal!
Došli jsme po Nanjin Dong Lu až na promenádu na Bund - mezitím se světla na Pudongu probudila, a tak jsme získali kouzelné noční fotky, ještě s měsícem téměř v úplňku. Pak už jsme docela padali vyčerpáním, a tak jsme se po jídle vypravili zpět na metro a do hotelu, stejnak jsme v devět měli mít hromadnou schůzku. Zítra máme ještě čas na zbytek Šanghaje a odpoledne pojedeme nejrychlejším vlakem světa Maglev (který k pohybu využívá magnetickou levitaci) na letiště směr Dubaj. Dneska jsme tedy měli poctivou dvanáctihodinovku turistování, máme toh už plné kecky, ale zdravotní problémy zatím žádné a zážitků spousty, tak snad se nám vyvede i závěr.