Závod na univerzitě a přelet do Hangzhou
Brzké vstávání se pro nás už stává zvykem a dnes bylo obzvláště důležité, abychom vyrazili včas, protože nás čekali na Yunnanské univerzitě se zahájením tamějších orientačních závodů. Cesta trvala zhruba čtyřicet minut a vzápětí už nás řadili dopředu velikého davu čísnkých studentů. Vyposlechli jsme si proslovy místních ppalášů, ve správných chvílích tleskali a poté se shromáždili na hromadnou fotku - asi budeme v místních novinách.
Po oficialitách jsme shodili povinné jednotné bundy a každý v jinak barevném drezíku svého domovského oddílu se postupně vydávali na start. Na výběr byly tři délky tratí a s mamkou jsme se shodly na výběru střední varianty. Ta (spolu s douhou) měla zajímavost, že jsme měli oboustrannou mapu. Na jedné straně byl areál univerzity a část kontrol a na druhé (která se otáčela nikoli jako navazující logicky, nýbrž jako stránka v knize) pár uzavřených areálů a především políčka se zarostlým okolím.
Startovalo se v přibližných intervalech 20 vteřin a mapu jsme dostávali chvíli před startem, abychom se stihli psychicky vyrovnat se zláštním otáčením mapy a faktem, že ani na jedné straně nebylo půlvodně naznačené, kde vlastně obě poloviny navazují - nakonec jsme to měli zakreslené červených fixem na mapníku. Jinak mapa byla normální podle našich standardů, jen občas bylo hůře rozpoznatelné, co je skutečně zastavěná plocha a co průchod. Vzhledem k tomu, že na krátkou trať se vypravilo i značné množství neorienťáků z naší české výpravy, snadno se stalo, že se člověk zastavil, aby pomohl bližnímu svému.
Začátek trati byl celkem snadný, teprve po otočení mapy začala ta pravá legrace - přibližně v těch místech jsem doběhla mamku a bylo to jen dobře. Sice nám bylo předem doporučeno mezi políčky běhat po vyznačených pěšinách (které se i tak chvílemi ztrácely ve vysoké trávě a jiné pichlavé havěti, co tu rostla), nicméně jsme se shodly, že nejlepší postup na naší osmičku je převážně po cestě a pak po "rozhraní" mezi jedním políčkem a hustníkem. (Mapu můžete najít v galerii a posoudit postup sami.) Jenže v cestě jsme měly kreslené také dva srázky - první byl sotva po pás, ten ještě vylézt šel... ale druhý býl přes metr a půl vysoký, náležitě zarostlý a ještě navíc pekelně kluzký. Naštěstí vzájemnou pomocí jsme ho nějak zlezly (jedna vystrčila druhou nahoru a ta první pak zase vytáhla) a pak už to byla pohodička.
Více méně nebyl důvod kontrolovat správnost jednotek - v prostoru bylo tak málo kontrol (a bez farst), že se stačilo přiblížit do dané lokality a pak už dohledávat vizuálně a ne podrobně kontrolovat přesný popis. To naopak bylo mnohdy ke škodě, protože místní měli sice pěknou mapu, ale roznašeči evidentně tak zkušení jako mapaři nebyli. Kontrola místo ve vnitřním rohu byla z vnější strany, u jezírka si zase spletli pravý a levý okraj a vrchol byla kontrola u stromu, která byla daná u jiného za rohem (kolem toho správného jim totiž nešel dát zámek, tak to dali o kousíček jinam). Kluci co vybíhali na dlouhou trať se pro změnu hned vraceli s tím, že ani jedna z prvních dvou kontrol tam vůbec není.
Prostě čínský orienťák je také docela veselá záležitost. Jinak neběželo se na jednotky Sport Ident, jaké známe u nás, nýbrž na jejich celkem dobře funkční čínskou kopii. Umístění samotných jednotek u kontrol byl kapitola sama o sobě - kam jim šel umístit zámek, tam ho frkli. Jednou bylo ražení téměř ve dvou metrech, jindy na zemi, vzápětí zandané v křoví a tak dále. Občas to byla docela bojovka, ale celkový dojem byl kladný.
Po samotném závodě jsme měli od pořadatelů zajištěný oběd v místní vysokoškolské "menze". Byli jsme na studentskou kuchyni docela zvědaví a nakonec jsme byli docela překvapení, protože nás zavezli spíše do jakési akademické restaurace - kromě nás tam byli na jídle pouze výše zmínění papalášové. Musím říct, že se jednalo o nejlepší oběd, co jsme za celou dobu v Číně měli - na výběr toho byla spousta a člověk si velmi snadno vybral, co by mu zachutnalo. Jedině mamka si stejně jako celou dobu tady v Číně stěžovala, že kafe je vždy 3v1 nebo minimálně pokaždé oslazené. Bohužel jsme na všechny ochutnávky neměli dostatek času, protože už nás Brko hnal na hotel, abychom se stihli ošplíchnout a už jsme frčeli směr letiště.
Letiště v Kunmingu je sice menší než v Praze, o to větší frmol tam panuje. Nejprve jsme se divili, proč tam musíme být tak strašně moc předem - ale vzápětí jsme vše pochopili. Museli jsme se odbavovat jako skupina u speciální přepážky (a než jsme ji našli, také to chvíli trvalo) - tam jsme čekali než vyřídí nějaké Holanďany nebo koho před námi... Pak se musely dát všechny pasy zaráz, načež baba tvrdila, že jí jeden pořád chybí, a proto nás nemůže odbavit (nakonec se ukázalo, že si ten první - Brkův - odložila bokem a pak jí to samozřejmě nevycházelo).
Po určitých peripetiích asi 10 lidí dostalo letenky a mohlo si jít odbavit zavazadla k vedlejší přepážce - a opět nejméně dva z nich museli vybalovat zavazadlo, protože se Číňanům něco nelíbilo na rentgenu. A tak to šlo dále a dále, nakonec jsme to zvládli všichni. Pak už nás čekalo "jen" projít osobní kontrolou (na což se stála další dvacetiminutová fronta), nechat se ohmatat místním celníkem (a že to bylo důkladné a všichni, včetně žen, byli ohmatáváni stejnými celníky a vystát si frontu na místo v letadle. Pak jsme vlastně stáli ještě jednu frontu - na ranvej, protože v Kunmingu mají jen jednu a to byste koukali, v jak krátkých intervalech se tu střídají přilétávající a odlétavající letadla.
Než jsme dorazili do Hangzhou, už byla dávno tma (letíme přes půl Číny na východ, takže se tam stmívá o dost dříve než třeba v Lijangu). Jediným zpestřením byla "večeře, co jsme od letušáků dostali - po minulé zkušenosti, kdy nám jídla málem propálila díru do krku, jsem se obsluhy anglicky ptala, zda to jídlo není příliš kořeněné. Když mi nerozuměli, zkusila jsem to jednodušeji, zda to není "hot" - i tak jsem se pochopení nedočkala. Evidentně jejich angličtina obsahovala pouze dané naučené fráze. Nakonec když ani pokusy kolegů rukama nohama o domluvu nepomohly, jsem sáhla po svém mikroslovníku frází a ukázala mu čínsky napsanou větu "není toto jídlo příliš ostré/kořeněné?". Pak odpověděl, že není - ale mezi tím už jídlo stačilo pár lidí ochutnat a upozornit mě, že to opravdu ostré je. Tak jsem se s nimi ještě chvíli dohadovala a nakonec mi bezradně donesli vegetariánskou porci (bez ostré máčky kolem kuřete) s otázkou, zda je to ok. Bylo! Nicméně naše radost z toho, že letušky umí anglicky, již stihla vyprchat. A kafe bylo opět přeslazené.
V Hangzhou nás uvítalo příjemných 23 stupňů a nechutná vlhkost, která se nás už nepustí ani v Šanghaji, který je odsud pouhé dvě hodiny jízdy, natož v Dubaji, kde nás snad bude zachraňovat obliba místních v klimatizaci. Jinak tentokrát je náš průvodce místní orienťák, což slibuje opravdu užitečné využití toho krátkého času, který na Hangzhou máme (necelý den, už zítra večer se přesouváme do Šanghaje). Co jsem se s ním krátce bavila, tak povídal, že průvodci v Yunnanu (provincie s hlavním městem Kunmingem) jsou mezi místními pověstní tím, že turistům vnucují nová obchodní centra a nevodí je po skutečných pamětihodnostech - což náš zážitek ze včerejška jen potvrzuje. Nicméně to vypadá, že se na zítra máme na co těšit!